Náš spolek Velký gang                                                       

Vznik Velkého gangu 

                    since 1985

      Přepis tzv. Velké kroniky Velkého gangu, s jejímž sepisováním jsem započal dne 10. prosince 1990 u příležitosti blížícího se druhého ročníku tehdy velmi populární, oblíbené a   toužebně očekávané akce Prasinec.

     Druhou polovinu tohoto pojednání o vzniku a historii Velkého gangu, postihující období od Čundru 1988 do prvního ledna 1990, jsem však vytvořil až v březnu roku 2008...

 motto:  Je to vášeň - věčná hra se smrtí,

            kde stačí málo, tak málo...

            Pouhý pohyb ruky!

            Nepatrný pohyb zápěstí

            probudí k životu sílu, zakletou v oktanech

            a kovové srdce promění stroj ve střelu.

            Zůstane jen zvířený prach,

            zvolna usedající na šedou silnici - a opojná vůně benzínu.

            ...a jezdec je jen nepatrnou, zmenšující se tečkou na obzoru.

            Kéž ho bůh provází!

                                                                                                 Bobby Brožek

Předmluva

 

     Jak všeobecně známo, velké věci vznikají většinou nenápadně a jakoby mimochodem. Nevím teď, zda i Velký gang je takovou „velkou věcí“. Jisté však je, že existuje a pevně věřím, že i nadále existovat bude!

     Odpradávna se lidé sdružují do tlup, skupin a spolků. Jedním z takových je i náš Velký gang, známý také pod přídomkem Spolek přátel mototuristiky. Jak už sám název napovídá, tento spolek sdružuje lidi, rozdílné povahou, věkem, zaměstnáním a já nevím, čím vším ještě. Tito lidé však mají jedno společné. Touhu   n ě c o   prožít. Nenechat život uplynout jen tak, jako kouř z okna, lapit jej pevně do svých rukou a užívat si, dokud to jde! Je samozřejmé, že každý člověk volí k dosažení tohoto cíle jiných prostředků. A my, věrni svému vyznání a zásadám, jsme tímto prostředkem učinili   m o t o c y k l .

     Velký gang je neoficiální organizací, sdružující příznivce klasické mototuristiky, milovníky legrace a nevšedních zážitků. Neexistují žádné legitimace, žádné pevné stanovy, žádné prvky oficiality. Myslím si, že je to tak správné a jsem toho názoru, že tuto koncepci by si měl Velký gang zachovat i do budoucna.

     Lidé se mění, přicházejí a odcházejí. Duch Velkého gangu však zůstává a zůstane potud, pokud budou žít lidé, pro něž je splněným snem a smyslem života usednout do sedla železného oře a uhánět vstříc životu jako blázen.

Jako blázni.

Jako KRÁSNÍ BLÁZNI!

     Jmenuji se  Jaroslav Vrána, stár dvaadvaceti roků, momentálně podivnou hrou osudu zaměstnán u pražské policie. Prostřednictvím následujících řádků bych chtěl podat jakési svědectví. Svědectví o Velkém gangu. Proto budu psát v první osobě a nejrůznější skutečnosti hodlám uvádět tak, jak jsem je viděl já a jak se mi jevily. Pokud se někoho dotknu, nebo nedej bože někoho urazím, nechť mi to nemá za zlé a odpustí mi. Zároveň chci poděkovat všem, kdož se o vznik této kroniky zasloužili.

Post scriptum: Jak je shora zmíněno, tento text je z velké části přepisem tzv. Velké kroniky Velkého gangu z prosince roku 1990. Jak ten čas letí... Jmenuji se totiž stále stejně a i zaměstnavatel kupodivu zůstal tentýž. Leč už mi zdaleka není sladkých dvaadvacet, neb nyní  píšeme rok 2008! Spolu s přáteli jsme se před časem rozhodli vytvořit webové stránky našeho spolku. Jde to sice ztuha, ale přesto usilovně a vytrvale postupujeme vpřed. Když bůh dá, snad to do zániku civilizace na Zemi stihneme...

     Při četbě těchto, a následujících, řádků je však nutno zohlednit fakt, že za oněch osmnáct roků se řada věcí změnila. Například již nejsme neoficiálním spolkem, protože Velký gang byl dne 13. dubna 1995 registrován Ministerstvem vnitra ČR na základě žádosti o registraci, podané v souladu s ustanoveními zákona č. 83/90 Sb (ač některé skutečnosti, uvedené ve stanovách, dnes již neplatí). Co se ovšem nezměnilo ani v nejmenším a zůstává nadále v platnosti je kupříkladu skutečnost, že Velký gang sdružuje lidi bez rozdílu věku, pohlaví  a  povolání, sociálního postavení a politické příslušnosti, milovníky legrace, nevšedních zážitků a především - motocyklů.

     Řada z těch, o nichž následující text pojednává a vypravuje, již zmizela ve víru času a žijí si své vlastní životy. Nu což, třeba se někdy v budoucnu znovu setkáme. Několik našich kamarádů však odešlo tam, odkud není návratu. Dobře víme, že již nikdy se nevrátí. Oni však přesto  žijí dál v našich vzpomínkách, v našich myslích a  srdcích. Rozhodně teď nechci být nějak exaltovaně patetický, přesto však tvrdím, že jste pořád s námi,

                              Petře „Larsi“ Kopecký (*13.10.1967  +1.8.1994),

                      Radovane „Mahony“ Mahoušku (*16.6.1967  +23.5.1996),

                               Jiří „Žoku“ Nováku (*11.1.1976  +30.10.1999),

                   Marku “Malej Ondrůdře“ Havránku (*27.5.1978  +18.8.2001),

                               Aleši “Dědo“ Lebedo (*22.8.1967  +4.5.2003) a

                             Karle “Bene“ Lenkvíku (*8.12.1968  +24.8.2005)!         

                                                                  ~  : ~ :  ~ 

     Přenesme se teď spirálou neúprosného času o šest roků nazpět, proti toku života. Je tedy 24. prosince 1984. Štědrý den. Vánoce na blátě, jak ostatně bývá v posledních letech neblahým zvykem. To mi ale naprosto nevadí, i když vím, že krom obligátních ponožek a svetrů dostanu jen jeden jediný dárek. Co dárek, dar za 5.900,-Kčs! Až pod stromek, do obýváku v prvním patře jsme, díky bráchovu a tátovu „nápadu“, po schodech dotáhli zbrusu nového, stříbrného Simsona S 51 Enduro. Byl jsem tehdy na vrcholu blaha!

     Dva dny poté jsem si na něm sice poprvé (a zdaleka ne naposled) rozbil hubu, ale to mě ani trošku neodradilo od snění. Ani v nejmenším mě však tehdy nenapadlo, co z tohoto   s n ě n í    za pár let vznikne...

     V té době jsem již druhým rokem navštěvoval Střední odborné učiliště v Čelákovicích. V naší maturitní třídě se vyskytovalo několik jedinců s náturou podobnou té mojí. Poté, co se mi 28. května 1985 podařilo napočtvrté(!) udělat řidičák, jezdívali jsme na motorkách po kraji, dělali bordel a užívali si  plnými doušky bezstarostného mládí. Pavel Pěček, Martin Hubička a za mnou na tandemu

sedával Pavel Morc. To byla naše tehdejší obvyklá sestava.

     Ve třídě, v lavici za mnou, hledíval ignorantsky na kantory a fasoval od nich nedostatečné jistý Pavel Šlapák z Příbrami. A jelikož jsme byli dobrými kamarády, přišel za mnou někdy na  podzim roku 1984 s nápadem. Simsona jsem tehdy ještě neměl, ale Pavel se nechal slyšet, že prý o prázdninách bude dělat praktikanta na pionýrském táboře kdesi u Příbrami a jestli se za ním

nechceme zajet podívat. Řekl jsem si proč ne a přikývl jsem. I když mi bylo  záhadou, jak ho najdeme v takový prdeli horoucí, příliš jsem si tím hlavu nelámal, protože vidina motorky byla ještě v nedohlednu. A vidina řidičáku ještě dál!

     Čas plynul, na onu nabídku jsem už téměř zapomněl, když mi ji Uň (tak jsme Pavlovi k jeho mizivému potěšení přezdívali) s blížícími se prázdninami zopakoval. Tehdy jsem, už coby „vyzrálý“ jezdec, nadšeně souhlasil, maje na mysli fakt, že bych se konečně měl podívat „někam dál“.

     A tak jsme počátkem léta začali s přípravami první historické akce Velkého gangu, akce Příbram I. Samozřejmě, že tehdy nebylo po nějakém Velkém gangu ani vidu ani slechu. A ani tuto akci jsme nebrali jako   a k c i ,  nýbrž jako výlet. Pravda, trošku delší výlet, než jsme doposud byli zvyklí, ale přesto výlet.

 

1. akce VG: Příbram I., červenec 1985

 

     Této akce se tedy nakonec zúčastnila pouze jediná osádka: já a můj “věrný“ spolujezdec Pavel Morc, zvaný Muf. Uň nám počátkem prázdnin zaslal dopis s vcelku podrobným popisem cesty. My jsme nakonec stejně jeli jinudy, ale vlastní pionýrský tábor bychom bez popisu nenašli.

     V den “D“ přijel Muf do Semic autobusem. Než jsme vyslechli všechny “rady“ mé drahé máti, rozbolela nás hlava a tak jsme raději vypadli. Před cestou jsme s tátou koupili mou první helmu, zelenou cassidu cross za 175,-Kčs s ukrutným kšiltem, do něhož se během cesty párkrát opřel vítr a já byl málem bez hlavy...

     Trasa, kterou jsme za tátovy pomoci zvolili (a jemuž jsem vůbec za mnohé vděčen) se v pozdějších letech stala téměř klasickou: Nehvizdy, Škvorec, Úvaly, Říčany, Mnichovice. V Mirošovicích jsme najeli na státní silnici směr České Budějovice. Za obcí Olbramovice jsme odbočili na Sedlčany. Do té doby cesta probíhala možná až překvapivě hladce. Pominu-li naše otlačený prdele, protože jsme doposud nebyli zvyklí na takový štreky, nevyskytl se nejmenší problém. Až...

     Před námi ležela obec Dublovice. A tehdy jsem se, neznalý poměrů a zcela bez navigačních zkušeností, dopustil školácké chyby. Dle Uňova dopisu jsme měli dorazit k jakési restauraci, stojící osaměle za Dublovicemi. A já blb jsem přitom hledal hospodu v  Dublovicích! Posléze jsem však na svůj omyl přišel a už stoupáme po odbočce naproti oné restauraci. Holt dvakrát se mrkni do mapy a jednu jeď!

     Podle ukazatelů a údajů v dopisu přijíždíme až ke kýženému táboru. Znatelně se nám ulevilo. Přiběhl Uň a následovalo radostné přivítání. Prý v náš příjezd ani moc nedoufal. A my jsme zase poměrně překvapeni tím, že jsme dojeli tam, kam jsme chtěli!

     Uň nás vzal k sobě do chatky. Objevila se jakási dívka, Uněm oslovovaná “Ándží“. Byla velice vyzývavá(!), ovšem náš hostitel ji důrazně upozornil, že nás má nechat na pokoji. Škoda. Přesto ale, když se Uň nedíval, chudáka Mufíka obtěžovala...

     Kousek za táborem, na břehu potoka, jsme rozbili Mufovo “áčko“. Dojel jsem s Uněm pro pivo a večer při ohni jsme si pěkně zahýřili!

     A protože jsme doma museli místopřísežně slíbit, že se druhý den vrátíme, byli jsme nuceni se v sobotu po poledni - ač neradi, vydat na zpáteční cestu. Ta už ovšem neprobíhala tak hladce a jednoduše. Na státovce u Benešova jsem během jízdy zaslechl cinknutí, jako by něco upadlo na silnici. Ale protože všechno drželo pohromadě, nabyl jsem dojmu, že mám halucinace. Musel jsem Mufa hodit domů do Lysé nad Labem. Zvolili jsme tedy cestu přes Čelákovice, Brandýs nad Labem a Starou Boleslav. Kousek za tímto městem se však, uprostřed lesů, skrývá velký, hrozný a

zanedbaný železniční přejezd. Když se zvedly věčně spuštěné šraňky a my na přejezd vjeli, po

několika skocích a drncnutích to vpředu zacinkalo podruhé, zachroustalo a - upad´ nám přední blatník!  Div, že jsme si nedali na hubu - doprdelepráce! Kousek od domova a takováhle patálie. Pokoušeli jsme se v kolejišti najít šrouby a objímky. Jedna však chyběla. To bylo totiž to cinknutí u

Benešova! Šroub povolil, objímka upadla a tenhle debilní přejezd dílo zkázy dokonal. Mufík vzal milej blatník pod křídlo a bylo po ptákách.

     A první akce byla za námi. Měli jsme na kontě prvních “opravdových“ dvě stě kilometrů a cejtili jsme se jako kingové! Začali jsme sbírat první zkušenosti, přestávali jsme si připadat hrozně osamoceně uprostřed neznámé krajiny, navigace před námi skrývala stále méně tajemství. A nám se tohle harcování světem začalo docela líbit.

     První prázdniny v sedle motorky utekly jako voda. Přišlo září a byli z nás třeťáci. Po dvou měsících jsme se tedy opět shledali s mnoha spolužáky - motorkáři. Jedním z nich byl i Jiří Šafařík. Někdo mu přezdíval Ňufina, jiný Kačer. Počátkem měsíce nás informoval o tom, že prý u nich v Mnichovicích objevil s kumpány jakousi hrobku v lesích. Navrhl, že bychom ji mohli přes víkend prozkoumat. My s Mufem jsme se jeho nabídky chytli “jako hovno košile“. Proč se tak nestalo i ze strany Pěči (P.Pěček) a Vejceho (M.Hubička) si už fakt nevzpomínám. Oni si totiž vždycky něco vymysleli!

 

2. akce VG: Mnichovice, září 1985

 

     V pátek jsem tedy vyrazil do školy na simsonovi. Poslední pracovní den jsme se spolužáky proflákali, jak jen se dalo a po vyučování jsem hodil Mufa domů. Ten potom sednul na vlak a jel do Mnichovic po železnici. Já se po obědě vrátil do Čelákovic, kde jsem u „intru“ naložil Ňufinu a vyrazili jsme k němu domů.

     O cestě nemá cenu psát, protože jsme ji zvládli zcela bez zaváhání. V Mnichovicích mě paní Šafaříková počastovala dalším obědem a já tak byl přecpanej, až hrůza! Ňufina odjel na nádraží pro Mufa, zatímco já jsem zapředl hovor s panem Šafaříkem. Když jsme byli všichni pohromadě, sdělil nám náš hostitel, kde nás hodlá ubytovat. V chalupě nad městem prý žije jakýsi Jindra Čermák, starší pán a perfektní krejčí, jdoucí ve všem na ruku místní omladině. Ňufina nás tedy oba postupně odvezl k Jindrovi. Cesta vedla do strašlivýho krpálu. Tehdy jsem po očku sledoval Ňufinův způsob jízdy. Zaujalo mě především jeho bleskurychlý podřazování, který mi do tý doby ale vůbec nešlo(!). Byl jsem tehdy zkrátka ještě hovno pilot a musel jsem na sobě dost pracovat. Ňufinovi jsem tohle ale nikdy neřekl. Díky mojí tehdejší snaze dohnat zkušenější kámoše jsem padal poněkud víc než oni, pročež mi začali říkat “Hurikán“. To podle tehdy velmi populární písničky Dalibora Jandy o proklatě rychlým motorkáři, kterej zkrátka nedojel: “...kola se kroutí dááál, motor už práci vzdal!“ Pitomci.    

     Jindrovi bylo asi 70 roků a byl opravdu skvělej. Velice ochotně nás ubytoval a hned jsme mu museli tykat. Mufovi ale tykání, k našemu pobavení, moc nešlo. Jindra měl v chalupě bordel jako v tanku (plíseň na nádobí, slepice na stole apod.), ale nám se u něho přesto moc líbilo. Večer jsme navštívili místní kino. K našemu překvapení dávali solidní trhák Excalibur. Na zpáteční cestě jsme nakoupili pivo a kořalku a u Jindry jsme se pak parádně „zmastili“.

     Ráno nám Ňufina dojel pro snídani a pak nám představil svého komplice, s nímž onu hrobku objevil. Vydali jsme se tedy na cestu. Asi po deseti kilometrech sjíždíme ze silnice a zastavujeme na okraji lesa. Kaple, v níž je hrobka zřízena, je téměř dokonale ukryta mezi stromy. Uvnitř je pouze roztřískané zařízení. Kapli obcházíme a vzadu spatřujeme jakýsi vchod do podzemí. Ze tmy vystupují rakve, naházené na sebe bez ladu a skladu. Na náš dotaz, zda jsou plné, odpovídá Ňufina nadšeně, že samozřejmě ano. A jakoby na důkaz svých slov zdvíhá klacek a napichuje na něj starou, děravou mičudu, ležící na schodech do sklepení. Pak ji nese na klacku ven, těsně podél Mufova obličeje, jenž však záhy s hrůzou a leknutím zjišťuje, že ta mičuda je ve skutečnosti hlava, lidská hlava! Otřesné..

     Následovala večerní debata u piva. Ráno jsme rajtovali po Mnichovicích a okolí a

odpoledne, po rozloučení s Jindrou a přáteli, jsme se vydali na zpáteční cestu.

      Přešla vcelku poklidná zima. Na simsonu jsem započal s uskutečňováním svých prvních „uměleckých“ kreací. Je tu nový rok a s ním i nová sezóna. Druhá sezóna Velkého gangu, rok 1986.

V naší třídě seděl s Ňufinou v lavici Mirek Urban. Rodák z Jizbic u Nymburka, ošlehaný větry hospodských větráků, byl tělem i duší tramp snad už od narození. S jeho přezdívkami je to poněkud složitější. Většina lidí ho oslovovala prostě Ur nebo Uriáš. Vzhledem k tomu, že v prváku si z regálu v samoobsluze „vypůjčil“ pytlík karamel a oni mu na tuto závažnou trestnou činnost přišli, začalo se mu spontánně říkat Kasař, Kasa, nebo - podle jednoho ruského hokejisty, Kasatonov. A protože pravlastí hokeje je Kanada, říkal mu někdo i Kanaďan. Míra navíc nebyl příliš rozhazovačný, spíš by se dalo říct, že byl až nezdravě spořivý. Proto mu např. Uň (jenž od letoška sedí v lavici se mnou - to je radost!) občas říkal i Skote. Tato přezdívka ale v příštích letech připadla jinému člověku...

     Nastalo jaro. Stromy podél silnic se oděly do bílého hávu voňavých květů. V té době přišel opět Ňufina s nápadem navštívit svého staršího bratra, žijícího až ve Vladislavi u Třebíče na jižní Moravě. Samozřejmě na motorkách! Ňufina totiž před časem koupil staršího mustanga, u něhož udělal výbrus na soustruhu(!!!), protože on se nikdy s ničím moc nesral a teď s ním chtěl, v rámci zajíždění(!), vykonat cestu za bráchou.

 

3. akce VG: Pávov, květen 1986

 

     Jednoho pátečního odpoledne jsme se tedy s přítelem Mufem vydali po osvědčené trase do Mnichovic. Před domem Šafaříkových jsme pak čekali na Ňufinu s Urem, kteří jeli vlakem přes Prahu, kde se ale krapet zdrželi, takže dorazili se značným zpožděním. V Praze si oba zakoupili ukrutný sombréra. Jo, na píčoviny by je užilo! Pan Šafařík se nás snažil od šíleného nápadu odradit tvrzením, že nás s „fichtlama“ na dálnicí stejně nepustěj. My jsme ale znali tehdy platnou vyhlášku č. 100/75 Sb. dokonale, takže neuspěl. Po průtazích jsme se tedy pozdě odpoledne konečně vykopali.

     Poprvé jsme jeli po dálnici. Byli jsme z toho dost vykulený! Už na prvním odpočívadle jsme ale byli nuceni zastavit, jelikož se začaly projevovat následky “odborně“ provedeného výbrusu Ňufova mustafa. Motor se znatelně přehříval a měl evidentně dost. Mustafova osádka téměř roztavený hnací agregát ovívala svými sombréry a v návalu zoufalství na něj dokonce cákala vodu z kaluže! My s Mufem jsme se mohli “solidárně“ roztrhnout smíchy. Klukům však příliš do smíchu nebylo. Během další cesty jsme takhle zastavili ještě asi třikrát, než se motor “zajel“ a dal si říct.

     Náš simson byl samozřejmě mnohem rychlejší a tak jsme vždycky druhé osádce ujeli, protože nás nebavilo sunout se třicítkou nebo čtyřicítkou. Po několika kilometrech jsme na ně ale vždycky  počkali. Tak se zrodila později hojně užívaná „čekací“ taktika.

     Stojíme u Humpolce. V dáli se plazící mustang s dvěma individui na palubě je na pozadí kolem se ženoucích kamiónů skutečně směšně miniaturní. Sombréro pilota Ňufiny neustále sráží vítr na hubu Urovi. Na chudáka Míru, nervózně odhazujícího ten blbej klobouk a Ňufovi za jízdy v jednom kuse spílajícího, je fakt úchvatnej pohled!

    Leč začíná se stmívat. Pomalu nám tak dochází, že dnes už do Vladislavi nedojedeme. Těch

zdržení bylo fakt hodně a proto máme velký časový manko. Zastavili jsme a hledáme v automapě po tátovi, v naší pozdější „Bibli svaté“, která nám bude věrně sloužit ještě dalších pět let, nějaký nejbližší vhodný kemp. Do oka mi padá Pávov u Jihlavy. Jedeme!

     Do kempu jsme přijeli už za tmy. V recepci platíme za nocleh a kupujeme dvě flašky vína. Kemp tvoří rozlehlá louka s košatým stromem uprostřed, sousedící s lesem na jedné a rybníkem na druhé straně. Jsme tady úplně sami. Tedy až na dva karavany, stojící na kraji kempu a buňky stavbařů. Musel to být zajímavý pohled: louka se stromem a na ní pověstný Mufovo malý „áčko“. Nic víc.

     Okno jedné z buněk se pojednou rozlétlo a vyklonil se z něho chlap, vožralej jak snop. V ruce

držel flašku a volal na nás:

„Áááá...óíímm...prrvááéé..!“ Nebylo mu vůbec rozumět, ale evidentně nás zval na panáka. Měli jsme strach, abychom nedopadli jako on a tak jsme raději odvětili, že máme svoje.

     Starý zálesák Ur rozdělal opodál stanu oheň. Kecáme a chlastáme víno. Tenkrát jsme ještě neměli příliš vyhraněné chutě ani styl. Dnes bych už víno u ohně nepil, to je barbarství! Tehdy nám však bylo krásně. Byli jsme na motorkách doposud nejdál v životě a těšili jsme se, až to v pondělí ve škole všem nevěřícím Tomášům natřeme. Po zdolání dvou litrů alkoholu klopýtáme ke stanu a úplně nepochopitelně se do něj všichni čtyři vmačkáváme...

     Ráno zjišťujeme, že Ňufinův mustang leží na zemi a půlka nádrže mu vytekla ven. Ňuf totiž večer svůj vehikl opřel o stojící kanalizační rouru, anžto mu chyběl stojan. No a milá roura se v noci svalila i s břemenem...

     My s Mufem se musíme dnes vrátit. Netušili jsme totiž, že nám cesta potrvá tak dlouho a doma jsme slíbili, že se vrátíme už v sobotu. Ňufina s Urem vyrazili dál na Vladislav sami. Ve škole jsme se pak dozvěděli, že všechno proběhlo hladce. Kupodivu.

     My se tedy vracíme zpátky do Polabí. Nikým nezdržováni jedeme celkem rychle a bez problémů a krátce po poledni jsme doma.

     Tato akce se na dlouhou dobu stala tou vůbec nejkrásnější. O nic v ní sice nešlo a nic převratného se neudálo. Pro nás ale bylo všechno nové a překvapující a můj tehdejší názor byl takový, že takhle nějak bych si to představoval.

     A čas plynul. Dál jsme s naší bandou řádili po kraji. Dál jsme spolu s Vejcem s obdivuhodnou vytrvalostí každé jaro nechtěně „zakopávali“ své simsony u pískovny, na poli za Přerovem nad Labem. Dál Pěča porážel lidi na ulici tak, že je nabral na řidítka jako na  paroží s úmyslem je „zdarma povozit“. Dál jsem vlítával na plnej plyn do louže, velký jako rybník, protože jsem visel Pěčovi za blatníkem a dál přese mě Muf při haváriích přelítával stylem „šipka“ alias „tygr“. Ano, padali jsme sice ostošest, ale protože se nám nikdy nic vážnýho nestalo, pranic jsme si z toho nedělali. Já ovšem padal jaksi víc. Papíry jsem získal poněkud později a ve snaze dohnat kluky v řidičském umění jsem vytrvale proháněl simsona po lesích a polích v okolí Semic. Smyky, skoky, krosový vložky, ostrý zatáčky - a občas buch, no! Kámoši mi proto začali víceméně posměšně říkat Hurikán. To podle tehdy velmi oblíbenýho hitu Dalibora Jandy: ...říkal si Hurikán, rychlý jak blesk... kola se točí dál, motor už práci vzdal...

     Můj o dva roky mladší bratr začal v té době naší bandě říkat poněkud hanlivě   g a n g ,  ve smyslu gang výtržníků a grázlíků, samozřejmě. Tehdy jsem tomuto jeho výmyslu nevěnoval žádnou pozornost. Ovšem to se brzy změní!

     Už počátkem roku, za třeskutých mrazů a sněhových vánic, jsem si všiml jezdce ve filcákách a žluté helmě. Na stříbrném simsonu vytrvale a bez ustání jezdil po zledovatělé silnici kolem našeho domu. Zatímco jsem seděl u rozpáleného radiátoru, přemítal jsem, co je to za blázna. V létě pak brácha přinesl z učiliště v Nymburce zprávu, že prý ho jeho bývalý spolužák Petr Kutifel seznámil s jistým Věroslavem Boumou ze Sadské, jemuž před nedávnem v Kersku došel benzín a požádal právě Petra o pomoc. Posléze jsem s oním jezdcem ze Sadské mluvil i já, když u nás zazvonil a sháněl bráchu. Měl žlutou helmu a filcáky. Nebylo pochyb, je to ten “ledový maniak“!

     Počátkem prázdnin mě překvapivě navštívil můj bývalý spolužák ze základní školy Rudla

Solar. V mládí jsme spolu dost často trápívali učitele, ale ve třetí třídě se odstěhoval do Sadské. Neviděli jsme se tedy osm let a teď s sebou přivezl i onoho „ledového maniaka“, Věrouše Boumu. Tak budoucí Velký gang poznal budoucího hlavního „komika“...

     Jsou tu tedy další prázdniny v sedle motocyklu a my připravujeme druhou cestu za Uněm na tábor.

 

4. akce VG: Příbram II., srpen 1986

 

     Tentokrát jsem Mufíka naložil u něho doma. Cesta k Příbrami po osvědčené trase proběhla naprosto bez problémů. Po dojetí k pionýrskému táboru jsme se vydali rovnou na „naše“ místo. Po

bouřlivém přivítání jsem předal řízení simsona Uňovi a ten odjel s Mufem pro pivo. Potom se  Uň sám vydal navštívit nedalekého kamaráda. Po návratu mi ale při jeho hrůzyplném vyprávěni vstávaly vlasy na hlavě. Ve vedlejší vsi se údajně navíc ztrapnil tak, že než při startování zjistil, že zapomněl zapnout zapalování (navíc nechal zařazenou trojku), a proto motor nechce chytnout. Tak se sklonil se nad motor a dělal, že spravuje. Teprve když se nikdo nedíval, podařilo se mu chudáka simsona rozhýbat. Bože, bože, to je ale „talent“...

     Uň poté přivedl k ohni několik svých přátel. Byl mezi nimi i jakýsi Francouz. Muf měl největší strach z oné vyzývavé dívčiny z loňska, ale „Ándží“ letos naštěstí zůstala doma. A pak jsme pili až do rána bílýho!

     Zpáteční cesta se, na rozdíl od té loňské, obešla zcela bez technických problémů. Alkohol nás ovšem zmohl natolik, že jsme kousek před Mirošovicemi zastavili na jednom odpočívadle, natáhli se na lavičky a spali „spánkem nevinných“. Probudil nás až nad námi kroužící vrtulník Zelený vlny.

     V jedné vsi za Mnichovicemi, asi 30 kilometrů od domova, nás dohnala pravá letní bouřka, doprovázená ukrutnou průtrží mračen. Před tou nám na poslední chvíli poskytla úkryt autobusová čekárna, do který sice chcalo asi osmdesáti dírama, ale furt to bylo lepší, než se nechat umlátit deštěm! Ještě mnohokrát v budoucnu budeme autobusovým čekárnám vděčni za mnohé...

     Muf se v té době seznámil se svou pozdější manželkou a té pomalu, ale jistě, začal před námi dávat přednost. V létě onoho roku ale do hry vstoupila další osobnost - náš spolužák Radek Čihula z Nymburka. Vynikající elektrotechnik, jemuž učarovala vysoká řidítka, stupňovité sedlo, položené přední vidlice, miniaturní přední a mohutné zadní kolo. Stal se velkým propagátorem chopperů. Po svém otci zdědil jawu 250 kejvačku a v rámci možností ji upravil k obrazu svému. Poté, co udělal papíry, začal na ní jezdit do školy do Čelákovic. Naše sestava se tedy rozšířila o dalšího jezdce a my započali s nekonečnými nájezdy na letní kina v širém okolí. Nádherné časy!

     V listopadu mě, stejně jako před rokem, požádal další můj spolužák a dobrý přítel Honza Verner o spolupráci při zajišťování a pořádání Večerního běhu městem Čelákovice. Mým úkolem bylo jezdit před pelotonem maratónců jako jakýsi zaváděcí stroj a zároveň varovat a upozorňovat protijedoucí auta. Připadal jsem si tehdy strašně důležitě a navíc tahle činnost byla pro mě zajímavá už z pohledu zvykání si na nutnost orientace a  organizování jízdy v koloně v příštích letech. Je zvláštní, že až doposud jsem nebyl iniciátorem žádné z uskutečněných akcí. To se však vbrzku mělo změnit. Jednoho sychravého, listopadového podvečera jsem byl nucen odebrat se na toaletu z důvodu vykonání „velké potřeby“. Na tom by ostatně nebylo nic tak výjimečného, kdybych si ovšem s sebou, pro ukrácení dlouhé chvíle, nevzal autoatlas. I napadlo mne tehdy, stále sedíc na míse, což takhle po maturitě, o posledních prázdninách, podniknout okružní jízdu podél hranic státu! Šílenej nápad, řek´ jsem si, ale právě proto se mi zalíbil natolik, že jsem se ho už nepustil. Nikdy.

     Hned druhý den jsem se svým nápadem seznámil ve škole kluky, kteří, ač s nevěřícným úsměvem kroutili hlavami, byli pro.

     Tak tedy začala na sklonku roku 1986 vznikat první Cesta kolem Čech, první ČUNDR. Tehdy mě také napadlo, že by se mohl každým rokem v budoucnu opakovat. A také jsem potají věřil, že jednou nadejde čas, kdy na Čundr vyrazí kolona krásných mašin s výbornou partou lidí v sedlech. Ovšem tyto prognózy tehdy hraničily spíše s oblastí snů...

(podrobněji k problematice vzniku Čundru v sekci Čundr)

     Teď je však teprve jaro roku 1987 a další akce je za dveřmi! V dubnu totiž můj brácha odjížděl se svou třídou na drátkování chmelu kamsi k Rakovníku. Už po týdnu se však máti začalo po něm tak stýskat (což jsem vůbec nechápal), že se dohodly s matkou Petra Kutifela na návštěvě obou “brigádníků“. I napadlo mě zbláznit kolegy motocyklisty a při té příležitosti si udělat výlet k Rakovníku. Po pravdě řečeno však skutečným iniciátorem byl sám brácha, s nímž jsem se, ještě před jeho odjezdem, na této návštěvě v podstatě dohodl. Aleš nám poslal dopis s popisem trasy. K tomu, abychom dojeli do jakéhosi Pochválova u Řevničova však bylo nutno projet Prahou. Jenomže tento úkol se nám tehdy zdál jako nadmíru obtížný. Z Prahy jsme, jako nezkušení řidiči, měli docela “bobky“. Situaci nám však ulehčil táta, jenž se nabídl, že nás tolik obávaným velkoměstem provede. Účast  přislíbili „nové akvizice“ Radek Čihula a  Ruda Solar. Pro oba to bude jejich první akce.

 

5. akce VG: Pochválov, duben 1987

    

     A tak jsme jednoho sobotního jitra vyrazili. Táta s mamčou, paní Kutifelovou a malým Jirkou Kutifelem jeli naším žigulem a my tři jsme vyjeli asi půl hodinky po nich. Na kraji Prahy, v Hloubětíně, jsme se s nimi setkali a jali se ztéci matičku Prahu. Skákání přes výmoly, výkopy a kličkování mezi auty probíhalo vcelku bez problémů. Až na situaci, kdy táta málem srazil trabanta, jedoucího na zelenou! Musel totiž pořád koukat do zrcátka, jestli se držíme za ním.

     Prahou jsme tedy úspěšně projeli. Na Bílé hoře jsme se opět rozdělili. Přes Hostivice, Kamenné Žehrovice a Nové Strašecí jsme pokračovali sami.

     Ocitáme se v Řevničově. Na cedulích hledáme Pochválov. Cesta vede skrz nekonečné chmelnice. Vjíždíme do lesa a já ztrácím přehled. Před jedním stavením stojí jakýsi hospodář. Ptám se ho, kudy kam. Vydáváme se dál dle jeho rady. A skutečně. Po chvíli dorážíme do Pochválova! Na návsi potkáváme člověka ve žlutý pláštěnce. Odvažuju se ho zeptat, zda náhodou neví, kde brigádničí parta z učiliště ŽOS Nymburk. Říká, ať ho naložím, že nás povede. Dobrej nápad!

     Za vsí sjíždíme z kopce. Rvu za plyn co to jde - ať pasažér vidí! Pod svahem se to mezi dráty hemží lidma. U silnice stojí i náš žigul. Zastavujeme. Jsme v cíli.

     Brácha má sluncem tak spálenej ksicht, že ho skoro nepoznávám. Kecáme o všem možným. Máti povídá, že před chvílí byla na kontrole na ubikaci a z bráchova ešusu mohla vyčíst, co měl předevčírem k obědu - blééé!

     Po dešti už není ani památky a opět pálí slunce. Asi po třičtvrtě hodině se domlouváme, že vyrazíme napřed. Brácha mi ještě s úsměvem oznamuje, že chlap ve žlutý pláštěnce je jejich kantor... Po rozloučení se tedy vydáváme na zpáteční cestu. Ještě v Pochválově jsem nasadil ostré tempo. Ruda se za mě pověsil a poté, co jsem seknul zatáčku a on už to nestihl, s pískotem gum a v kotoučích prachu vylétl ze silnice! Naštěstí tam zrovinka byla odbočka, takže neskončil ve zdi...

     V motorestu jsme se zastavili na limču. Na samém okraji Prahy, opět na Bílé hoře, jsme ulehli do trávy a čekáme na „lodivoda“ v žigulu. Jenomže to jsme netušili, že osádka naší rodinný limuzíny má dost času a zastavila se v tomtéž motorestu na svačinu. A tak se válíme ve škarpě jako kravský vohony, koukáme Raďouchovým dalekohledem na letadla, přistávající v nedaleký Ruzyni a lelkujeme.

     Asi po hodině, když jsme si povšimli, že kolemjedoucí auta už mají rozsvícený světla, nám došla trpělivost. Padl návrh Prahou projet na vlastní pěst. Říkáme si, že přece nejsme žádný béčka, sakra! Tak skáčeme na stroje a vrháme se do víru velkoměsta bez bázně a hany! Na křižovatkách kličkujeme mezi autama, bez blinkrů lítáme z pruhu do pruhu, brzdy pískají a lidi v tramvajích jen tupě čučej. Zastavujeme až daleko za Prahou, u autobusový čekárny v polích, kde si pořádně oddychneme. A ani to tolik nebolelo!

     V tý době se začala rozvíjet dlouhá éra spolupráce s Věroušem Boumou, jenž se později stane jakýmsi maskotem Velkýho gangu. Učil se na automechanika a byl přímo posedlej motory všeho druhu. Při první návštěvě u něho doma mě doslova uzemnil pohled na převodovku ze škodovky,

kterou čistil naftou ve vaně! A co víc. Věrouš dojížděl do pražského Metalexu (podnik ÚV

Svazarmu), kde se pokoušel závodit v autech. Časem se stala velice populární jeho příslovečná zmatenost, schopnost vytvořit i z těch sebelogičtějších situací neřešitelnej problém. A ještě jedna vlastnost ho proslavila: pro korunu by si nechal vrtat koleno. A proto mu brácha začal říkat Skote. Pod touto přezdívkou ho dnes zná snad půlka republiky. Jezdili jsme na simsonech po vrakovištích v okolí a hrabali se ve starých autech. Tehdy nás poprvé napadla víceméně utopická myšlenka na založení soukromého autoservisu. Zatím jsme však jen blouznili, protože jsme netušili jak na to a především - doba tomu ještě nebyla nakloněna.

     Se Skotem jsme seznámili celou naši tehdejší partu. I bráchova bývalého spolužáka Ladislava Pikoru, dobrosrdečného medvěda, učícího se v TOSu lakýrníkem. Bydlel s mámou v přerovské poště a  Aleš mu přezdíval Larry.

     Skot s sebou jednou přivezl i svého bývalého spolužáka Michala Bašuse. Na něm mě zaujalo, že už tehdy měl jasno o své budoucnosti. Po maturitě totiž hodlal nastoupit ke Sboru národní bezpečnosti a já se proto na něho zpočátku díval skrz prsty. Říkal jsem si, že by snad bylo lepší se buď dát ke Svědkům Jehovovým, nebo se dobrovolně nechat nakazit dýmějovým morem, než se hlásit k policajtům. Časem jsem ale poznal, že je to vynikající kámoš, se kterým se dá mluvit o všem. Kde mě by tehdy napadlo, že za půl roku spolu pojedeme vlakem na vojnu a pak budeme dlouhá léta sloužit u pražské policie!

     Teď se ale teprve blíží naše maturita. Místo horečného učení však máme úplně jiné starosti. Raďouch přišel s nápadem navštívit Sečskou přehradu a odreagovat se tak od předmaturitního stresu. Prostě se tam jen tak podívat. Nadešel tedy “svaťák“ a my jsme si řekli, že takový krásný volno se musí využít jinak, než ke šprtání. Připravujeme tedy další akci!

 

6. akce VG: Seč, květen 1987

 

     S účastí na této “relaxační“ akci ale souhlasil pouze fotograf-maniak a cykloturista z Brandejsa Vladimír Svoboda, řečený Potvora (nebo podle Pavla Šlapáka: Hovad). Ostatní nenašli odvahu zvednout se od učení a radši se doma biflovali, měkoušové. My jsme ale na učení srali jako na placatej kámen. Jednoho dne jsme se tedy sebrali, v Brandejse naložili Vladimíra a vydali se na cestu.

Ačkoli jsme na Seč jeli poprvé v životě, obešla se cesta bez bloudění i ostatních problémů.

Pouze v jeden moment můj simson, mezitím překřtěný na Starouše, trochu škytal v důsledku pecky na svíčce. Objeli jsme obec Seč a stoupáme po úzké silnici nahoru, ke zřícenině hradu Oheb, která je naším cílem.

     Parkujeme na lesní cestě a k samotné zřícenině se vydáváme pěšky po vyznačené stezce. Po zdolání asi dvou set metrů se před námi otevírá nádherný výhled na přehradní jezero s ostrůvkem uprostřed.

     Sedíme na skalnatém ostrohu vysoko nad hladinou a v záři poledního slunce přemítáme o maturitě, která doslova klepe na dveře. A samozřejmě i o tom, co bude po ní, o naší budoucnosti. Žvaníme, lelkujeme a Vladimír fotí jako blázen. Je tady skutečně nádherně...

     Leč čas je neúprosný a my se musíme vydat nazpět. Cestou se ještě zastavujeme v motorestu u Čáslavi a pak už jen známá cesta k domovu.

     Den před maturitou jsem si uvědomil, že jsem naprosto „dutej“. A co není v hlavě, mělo by bejt na papíru. Ano, taháky jsou mou poslední nadějí! Jal jsem se tedy objíždět veškeré své spolužactvo s žádostí o podklady. Posledním v řadě byl Tomáš Vítů z Lysé nad Labem. Na cestě od něho, s lejstry za bundou, mi však Starouš vypověděl poslušnost. Navíc začalo pršet. Situace k uzoufání! Takovou smůlu můžu mít prostě jenom já - PROČ!!?

     Leje, Starouš nejede a za pár hodin se budu smažit před maturitní komisí. Nakonec jsem ale motorku zázračně zprovoznil, dostal se domů a do půlnoci pak smolil taháky. Při jejich sepisování

jsem se tak mimoděk naučil tolik, kolik jsem toho neuměl za celý čtyři roky studia.

     Ráno mi ovšem ujel vlak. Týhle infarktový situaci jsem se už ale musel smát, zvlášť, když jsem se na nádraží srazil s již zmíněným Tomem Víťákem (ten se mimochodem vyznačoval schopností nacpat sevřenou pěst do vlastních úst), jenž zaspal! Spolu jsme pak absolvovali šílenou a dechberoucí anabázi, abychom neprošvihli vlastní maturitu!

     Díky příjmení jsme ale byli na programu až jako poslední „oběti“. Tomáš prošel, stejně jako všichni ostatní z naší party. A pak jsem tam, před krvelačnou a  zuby cenící komisí, stál já ubožák sám...

     Musím však objektivně přiznat, že i v tomto případě měl strach velké oči. Posléze se totiž ukázalo, že za stolem proti mně nečíhá komise s podobou zdivočelý šelmy, chystající se mě co chvíli zardousit a skoncovat tak bez milosti s mým mladým životem, nýbrž spíš takový hodný, unavený Punťa od sousedů. Komise už toho měla zkrátka dost a ani ode mě nečekala zázraky. Navíc jsem měl kliku, že jsem byl poměrně oblíben - tedy aspoň si to dodnes myslím. Jak u spolužáků, tak (snad) i u profesorského sboru (vyjma profesorky matiky, která mně a Uňovi, jako svým “oblíbencům“, napařila v pololetí čtvrťáku poněkud nepochopitelně kouli). Na potítku mi tak zdatně napovídali jak spolužáci (kteří se v hojném počtu právě na mou exhibici záměrně nahrnuli do místnosti coby diváci!), tak moji profesoři. A za to jsem jim vděčen dodnes. Při zkoušce z ruštiny jsem tak plkal nějaký hovadiny o „karóvach v karóvnike“, což, k mýmu zděšení,  komisi zcela odzbrojilo a  rozesmálo. A jelikož se chechtalo i publikum spolužactva, proměnila se moje „zkouška z dospělosti“ v jakýsi happening,  třešničku na dortu (ovšemže že nikoli ve smyslu kvality předvedených vědomostí)!

     V těžkým pomaturitním šoku jsme se pak všichni pospolu (včetně profesorského sboru) odebrali do restaurace, kde jsme se strašlivě vožrali. Tedy já určitě. Vzpomínám si totiž, že mě Vejce vodil po nedalekým dětským dopravním hřišti, abych to „rozdejchal“. Navečer jsem se pak v Lysý vypotácel z vlaku a před nádržím jsem poblil strom. Chlap, co kolem projížděl na bicyklu, si neodpustil poznámku:

„No, z tebe bude mít máma radost..!“

       Do toho všeho jsme ještě s Huloušem, Ňufinou a dalším spolužákem Luďou Kubcem od

Sedlčan dělali v nymburské autoškole řidičák na auto. Udělali jsme ho všichni, až na Ňufa,

který - jen tak cvičně - až  napodruhé... Možností řídit auto se tak před námi otevřely další obzory.

     Takže škola je konečně za námi. Tehdy jsem se naivně domníval, že navždy. Definitivně poslední však  byly prázdniny, které nám právě začínaly. Myšlenka na uskutečnění první Cesty kolem Čech se tak stala více než aktuální.

 

7. akce VG: Cesta kolem Čech I., 2.-5. července 1987

 

Veškeré informace o přípravách, průběhu, zážitcích a dalších podrobnostech, týkajících se ČUNDRU 1987, jsou uvedeny v sekci Čundr.

 

     A čas letí dál. Starouše jsem přestříkal do žlutých „cameláckých“ barev mého oblíbeného týmu formule 1 Lotus, ale pak už jsem se spíše soustředil na auto. Měl jsem totiž v úmyslu naučit se dvoustopé vozidlo ovládat mnohem líp, než jsem toho byl schopen v autoškole. V den, kdy jsem dostal řidičák, jsme tak vyrazili s bráchou, Huloušem a Urem na první projížďku tátovým „záložním“ trabantíkem. Řvali jsme nadšením a nálada osádky byla skvělá! V Čelákovicích jsem však zlikvidoval řízení, když jsem při otáčení serval zpuchřelou hardyspojku na hřídeli volantu. Kluci pak běhali po okolních obchodech a sháněli izolepu na provizorní opravu. A já si uvědomil, že stát se tohle před chvílí, při projíždění zatáčky u Mochova na plnej plyn, tak to byla zároveň naše projížďka poslední...

     Blížilo se tehdy mohutně propagované zprovoznění a slavnostní otevření zbrusu nového brněnského automotodromu. My jsme samozřejmě nemohli jinak, než zahajovací podnik, závod Mistrovství světa cestovních automobilů, navštívit!

 

8. akce VG: GP Brno I., 15.-16. srpna 1987

 

     Na řidičáku mi ještě neoschl inkoust. To bylo také příčinou toho, že když jsem rodinnému sněmu sdělil, že pojedeme do Brna na závody, jediným, koho tato zpráva  zanechala poměrně v klidu, byl otec. Měl zkrátka pochopení. Brácha se klepal nedočkavostí a máti se klepala taky. Ale vzteky! Nadávala střídavě mě i tátovi a oleje do ohně přilil i náš prastrýc Koštíř, kterýmu do tý doby byly naše aktivity šumafuk. Doslova tomu nasadil korunu, když tátovi s planoucím zrakem oznámil, že až se nám něco stane, tak se bude moct jít akorát tak oběsit. Ale my se přece jen, víceméně potají, připravovali.

     V sobotu ráno, v den odjezdu, byla doma jenom máma. Spustili jsme s bráchou nevybíravou a sugestivní přesvědčovací kampaň. A když pak odjela do krámu, vzali jsme nohy na ramena! Téměř ilegálně, narychlo, skoro bez peněz, bez benzínu - prostě risk je zisk!

     Jedeme za Mufem do Lysé. Ten s námi ale nemůže. S výletem přestal počítat a už si dohodl něco jiného. Škoda. Cestou od něj se na nás pověsila nějaká neznámá škodovka. Nechápal jsem, proč na nás její šofér bliká, ovšem záhy se vše vysvětlilo. Je to Ňufina se svým kámošem Jirkou Lebedou a prej jedou s námi! No tak tomu říkám překvápko...

     V Nymburce jsme naložili Hulouše a Ura a vydali se do Sadské pro Skota. Ten už před garáží cídil svůj “Zelený blesk“, tedy prohnilou škodu 100, kterou získal nedávno poměrně lacino. Ještě včera jsme ale spravovali elektriku, která náhle vyhořela! Díru v podlaze majitel

zakryl igelitem, kterej za jízdy vlál jako bojová zástava. Za volant tohoto monstra usedá Hulouš, protože Skot má po nedávné bouračce v Lysé papíry “v čistírně“

     Těsně po startu, v Hradištku, nás ale přepadává strašlivá průtrž mračen. Všude kolem je úplně bílo až neprůhledno. Nevidíme ani hovno, takže čekáme u krajnice, až ta čina přejde.

     V Kersku bereme do kanystru zdejší minerálku (to jsme ještě byli slušní kluci) a pak už zdoláváme Mochov, Nehvizdy, Úvaly, Říčany, Mirošovice a je tu dálnice. Tady nám samozřejmě obě škodovky ujely. Nejprve ta zelená, s vlajícím igelitem a za ní pak i modrá, z jejíhož okýnka se vyklání přiopilý spolujezdec Ňufina s lahváčem v ruce. Ale i náš stařík trabant místy svištěl až 110 km/h!!

     Při zastávce na odpočívadle na bráchu přišlo chcaní. Po chvíli na mě ale z nedalekýho křoví huláká:

„Uááá, týý vole, já sem šláp´ do hovna!!“ A skutečně, bota byla hnědá a příšerně páchla. Nejprve jsem bráchu odmítal pustit do auta, ale po odstranění nevábného nánosu z obuvi a osvěžení pokračujeme v cestě.

     Po několika desítkách kilometrů jsme nuceni natankovat. Připravil jsem si prachy a čekám u stojanu na pumpaře. Jenomže ten nejde. Říkám si, že tady už nejspíš budou mít ten komunismus, že si jako každej může natankovat dle libosti a zadarmo. Náhle ale slyším odněkud volání. Rozhlížím se, koukám a co nevidím - pokladna! Aha, tak tam se tedy platí!! No prostě jsem si připadal jako naprostej pablb z vidlova, kterej v životě nebyl u pumpy. Brácha se samozřejmě smál jako debil, přičemž byl ovšem úplně stejně mimo, jako já.

     Po chvíli sledování dálnice, ubíhající nám stereotypně před očima, jsme si oba pojednou všimli čehosi, co nám nějak nesedělo. To snad ne?! Vylítli jsme leknutím ze sedaček! Haubna drží jen tak tak a v náporech větru jeví snahu se urvat vpředu ze zámku úplně! Dupnul jsem na brzdu. U pumpy jsem ji totiž blbě přibouchnul...

     U Devíti křížů na nás čekají kamarádi. Po sváče pak jedeme dál. Tedy, lépe řečeno rádi bychom, ale nějak to nejde. Ostatní auta se míhají kolem nás raketovou rychlostí a ačkoli mám plyn u podlahy, plazíme se šedesát. Jak to? „Traborghini“ má přece na víc! Po chvíli je ale uvnitř cítit zvláštní zápach. Brácha se po mě podíval vyčítavým pohledem a rázem to bylo jasný. Vzal jsem za ruční brzdu a ještě jednou - a pořádně, odbrzdil... Trabantík vystartoval jako raketa, přetížení 6G nás vtlačilo do sedaček a brácha spustil vodopád nadávek! A já se smál sám sobě.

     Konečně jsme vjeli do Ostrovačic. Všude lidi, lidi a zase lidi. A chaos, auta a policajti. Před nás se nacpal autobus plnej ochránců zákona. Při pohledu na to „zeleno“ uvnitř autobusu jsem mimoděk a s trochou ironie v hlase řekl bráchovi:

„Jo kamaráde, tak za rok budu v tomhle autobusu dřepět taky...“

I když jsem to nemohl vědět úplně přesně, přesto jsem se trefil. Při GP Brna 1988 jsem totiž, spolu s novými kamarády, kolegy policisty, zajišťoval bezpečnost provozu a veřejný pořádek v okolí závodního okruhu. Jak k tomu došlo? Život si totiž někdy s člověkem zahraje nepěknou hru. Tak se taky stalo, že po maturitě mi pošta doručila dopis, ve kterým mi náborář Okresní správy SNB v Nymburce „vítězoslavně“ sděloval, že jsem “byl vybrán jako jeden z možných uchazečů o službu v řadách  Sboru národní bezpečnosti“. Cože?! To je ale nehoráznost. Vždyť já policajty přímo bytostně nesnáším! Milej papír jsem zmuchlal a hodil do koše. Tím jsem celou věc považoval za vyřízenou.

     Jenomže co se nestalo. Přes noc, kdy jsem nemohl usnout, se mi to nějak rozleželo v hlavě a ráno se stala zcela nepochopitelná věc. Má pravá ruka, snad řízena jakousi vůlí nevyzpytatelného osudu (protože náhody neexistujou), vyzdvihla onen “canc“ z koše. Seděl jsem pak v kuchyni, civěl do dopisu a přemýšlel. A když i táta pronesl svou nesmrtelnou repliku, řkouc:

„Proč bys to nezkusil, blboune? Jen se chyť líný hole, když máš možnost!“ Zkrátka a dobře jsem se rozhodl “upsat ďáblu“. Ne kvůli vojně (měl jsem stejně v plánu se zašít na “čáru“, na  vidovou hlásku, pročež jsem před maturou navštěvoval spojařskej kurz a i odvod jsem už absolvoval), ani penězům (ty mi tehdy připadaly jako naprosto nedůležitý, neboť jsem založením spíše idealista), odporu k práci (makat rukama mi opravdu nevadilo - tehdy) či kvůli bytu (vždyť naši postavili barák jako kráva!). Sám dodnes nevím proč vlastně. Možná proto, že jsem chtěl zkusit něco zcela odlišného od zaběhnutých konvencí. Něco, co se nepovede úplně každému. Vždyť změna je život. Rok dva to tam vydržím a pak budu moct třeba napsat knížku o tom, jaká  byla mezi těma „dutýma lebkama“ sranda. Takový byly moje tehdejší, poměrně dětinský, představy. Kdybych ale byť jen v náznaku tušil, jaké toto vytažení dopisu z koše bude mít pro mě (a potažmo i pro partu samu) následky..!

     Jenomže teď prdláme s bráchou v trabantu a před námi je autobus plnej policajtů. Plazíme se po přecpaný silnici a rozhlížíme se, kde bychom zaparkovali. Vpřede jede Ňufinova osádka, za ním Hulouš se Skotem a pak my s bráchou. Najednou ale Hulouš nečekaně odbočuje doprava. Jenomže Ňuf jede furt rovně! Co teď?! Mám jet rovně nebo taky zahnout? Ani nevím proč, ale rozhoduju se odbočit za Huloušem a Skotem. Raďouch říká, že prý zahlédl poutač na výstavu historických motocyklů a motorů. Ňufina, Ur a šofér Jirka měli dlouhý vedení a když se ohlídli, byli jsme pryč. Sjezdili pak celý okolí, ale nenašli nás. Vydali se tedy do Brna, kde navštívili proslulou vinárnu Reduta. Než ji ale našli, zaplatili pokutu za porušení zákazu vjezdu, bardi. Holt Brno je zlatá loď! Urovi se ale do vinárny v jeho čundráckým hábitu moc nechtělo. Vyměnil tedy svoje záplatovaný džíny za Ňufinovy náhradní. Ty mu ale byly velký a pořád si je tak musel přidržovat. Před vchodem jim jakýsi podivín za pár kaček vyčistil boty. Škoda, že při tom nebyl Aleš. Kdyby totiž podivín spatřil hovno na jeho botě, asi by to s ním švihlo. U baru pak do sebe přátelé nalili pár džusů s vodkou a šli chrápat do auta.

     Po roztržení výpravy jsme navštívili onu avizovanou výstavu. Nelitovali jsme, protože byla perfektní. Co se noclehu týče, shodli jsme se na tom, že přespíme v autech někde v polích. Po chvíli

hledání jsme našli příhodné místo kdesi za Ostrovačicemi. Tam jsme rozbili “cikánský ležení“, povečeřeli jsme, popili a kecali, až padla tma.

     Ukládáme se ke spánku. Skot vytápí škodovku a dělá lůžkovou úpravu. My s bráchou se taky snažíme trabantíka vytopit. Od toho ale záhy upouštíme, protože než by se zahřál výměník, spálili bysme půlku nádrže a - nemáme přece prachy. Ke všemu jsme nevěděli, jak se u tohohle typu vozidla dělá lůžková úprava, existuje-li vůbec nějaká.  Skot je tedy v autě a my tři venku. Na srpen je poněkud chladno. Interiér “Zelenýho blesku“ spoře osvětluje stropní lampička. Naše řeč se stáčí na zmatenýho Skota, jenž se akce Velkýho gangu účastní vůbec poprvé, stejně jako brácha. Stále uvnitř cosi kutí. Za zavřenými okýnky nám naprosto nevěnuje pozornost. Zlomyslnej Aleš tedy zprudka zabušil na okno těsně u jeho makovice. Skot sebou trhl, zvedl hlavu a podíval se na nás... Ale jak?! Pro boha živýho, to byl pohled! Oči vypoulený, protože nechápal co se děje, a ty jeho lupy (brejle „jogurťáky“) je ještě zvětšily - no prostě hrůza! Ale než mu došlo, že si z něj děláme prdel - - když jsme spatřili jeho vůbec nic nechápající a vykulenej obličej, rozeřvali jsme se smíchy. Váleli jsme se po autech a po zemi, až nám bylo špatně od bránice! Jeho výraz by zaručeně rozesmál i umrlce.

     Šli jsme spát. Ti dva hajzlové pěkně v teploučku, lůžková úprava, panečku... A my? S argumentem, že jsem starší a řidič k tomu, lehl jsem si dozadu. Ale musel jsem se šeredně zkroutit! Chudál brácha to vodsral nejvíc. Musel spát v sedě...

     Je ráno. Klepeme kosu. Na stropě se srazila pára. Brácha  s námahou otevřel dveře. Chtěl vylézt ven, ale povedlo se mu spíš vypadnout, protože měl nohy zaseklý do tvaru “L“! Ještě notnou dobu mu trvalo, než svou mohutnou tělesnou schránku rozlámal do klasický, vertikální polohy. Mě samozřejmě taky, jen s tím rozdílem, že já jsem vypadal jako písmeno “S“. A ty kurvy v tý zelený plechovce chrápou jako nemluvňata! Jsou tedy nemilosrdně probuzeni a balíme.

     Natočil jsem motor, zařadil zpátečku a - nic. Motor sice řval, ale auto se ani nehnulo. Volám tedy na ostatní:

„Pojďte mě vytlačit, uvíznul jsem!“ Kluci funěj, dřou jako volové, ale trabantík sebou jen nepatrně smýknul stranou. No do prdele, co to zase je?! Začínám se pěkně vytáčet, ale záhy se uklidňuju. Můj pohled totiž sklouznul k páce ruční brzdy... V příštích okamžicích se všemožně snažím ukrýt před hněvem kamarádů, kteří mojí vinou sotva popadají dech! Bratr mě přímo nenáviděl...

     Jedeme nahoru, na okruh. Auta jsme nuceni nechat u lesa. Tam naprosto nečekaně potkáváme Mufova bratránka Radka Symona! Svět je prostě malej.

     O pobytu na okruhu a závodě samotném mohu uvést jen tolik, že celá akce v nás nechala spoustu nesmazatelných dojmů. Vždyť něco podobnýho jsme zažili poprvé v životě!

     Naši kamarádi, kteří se včera ztratili v Ostrovačicích, jeli na okruh autobusem. I přes zákaz tam s sebou propašovali několik lahví s alkoholem. To jsou celí oni. Na cestě z Brna se pak ještě zastavili u Ňufinova bráchy ve Vladislavi.

     Na dálnici kolem nás prosvištěly záchranářský tatry 623 pražskýho Narexu. To byl švunk! Na odpočívadle jsem potom odbrzdil a - - - drcnul jsem do Skotovy škodovky! Ten vyvalil oči, vyskočil ven, u nárazníku si klekl na asfalt a jal se zjišťovat rozsah způsobených škod. Nebylo tam ale vůbec nic! Opět se však stal cílem všeobecnýho posměchu. Jeho výstup, gesta, mimika, to je prostě něco nenapodobitelnýho!

     Já jsem v tý době mašiny (tedy motocykly s obsahem nad 50 ccm) vůbec neměl rád. Větší motorky mě prostě nějak nebraly. Zastával jsem tehdy poněkud scestnej názor, že teď mi simson stačí a po vojně budu stejně jezdit autem. Tak to přece dělá drtivá většina “normálních lidí“. Všichni to tak dělají: po vojně svatba, děti, až do důchodu smrdět ve fabrice a hlavně moc nevyčnívat. Proč bych zrovna já měl být výjimkou? Moje máma tvrdí, že do skončení základní školní docházky jsem byl její „hodnej Jaroušek“. Pak se však něco zvrtlo a stal se ze mě pošuk. A navíc - nikdy jsem nedělal to, co se zrovna všeobecně nosilo. Místo toho, abych chodil s klukama na hřiště na tréninky, běhal s nima za holkama a tak nějak se účastnil „běžného veřejného života“ (koledy, máje, zábavy apod.), radši jsem si zalez do svý „pracovny“, poslouchal rozhlasový hry, vzdělávací pořady a publicistický relace. Při tom jsem si četl, kreslil, nebo lepil modely. Byl jsem zkrátka JINEJ a svět jsem začal vlastně poznávat až ze sedla simsona.  Mašiny jsem ale  přesto neměl rád. Jenže změna názoru byla jen otázkou času.

     V červnu jsme s našima navštívili výstavu Auto-moto´87 na zimním stadionu na Štvanici. Tam jsem poprvé spatřil tehdy „horkou“ novinku: jawu 350 typ 638. Doslova mě okouzlila její vínová metalíza a  “revoluční“ kapotáž, která z ní dělala úplně jinou motorku, než člověk běžně vídal v ulicích. Navíc jsem s hrůzou zjistil, že na mašině se už prohání kdejakej mladej kluk, jako např. bráchův spolužák Pepa Zumr. To ale stále ještě nebyl ten zásadní impuls. Zlom totiž nastal až po Čundru. Ten se mi totiž moc zalíbil a já si uvědomil, že jistě i po vojně budu chtít jezdit na Cesty kolem Čech a podobné akce - ale na čem?! Na starým, dýchavičným simsonkovi? Ne, to určitě ne. POŘÍDÍM SI TEDY MAŠINU! A přesně v souladu se svou střelenou povahou jsem si řekl, že když už mašinu, tak pořádnou. Když jsem totiž na výstavě motorek v Ostrovačicích spatřil jeden krásnej motor, na kterej mě Hulouš upozornil slovy:

„Tak tuhle nádheru teď sháním. A udělám z ní perfektního choppera!“, měl jsem náhle jasno. Jeho sen se tak stal i mým snem!

     Brácha Aleš samozřejmě nezůstal stranou. Tvrdil totiž, že jsem byl vždycky blbej, protože on měl jasno už od dětství. Je fakt, že se o mašiny zajímal od pradávna. Coby malej capart neustále otravoval tátu a nechával se vozit na jeho kejvačce kolem baráku, zatímco já se bál. V pozdějších letech se v už nepojízdný motorce bez ustání hrabal a nutil tátu k nesmyslným

úkonům. Například po něm chtěl sundat hlavu válce a podobně. Pozoroval jsem jeho smysl postrádající jednání s pochopením a shovívavým úsměvem, myslíc si, že on z toho jednou vyroste. Nejen že nevyrost´, ale ještě mě stáhnul s sebou!

     Přišlo září a s ním i proslulý Mezinárodní strojírenský veletrh v Brně, kde si měl odbýt svou světovou premiéru poslední výkřik mladoboleslavské automobilky, Škoda Favorit. Tam přece nemůžeme chybět!

 

9. akce VG: MSV Brno, září 1987

 

     Spolu s Huloušem, Urem a Skotem jsme se rozhodli, že do Brna vyrazíme. Brácha s námi tentokrát nejel, protože veletrh navštívil se školou před týdnem. Po skončení směny přijeli všichni tři harcovníci k nám, do Semic. Nastartoval jsem trabantíka, kterýho mi mezitím táta víceméně přenechal, a jedem!

     Do Brna jsme dorazili po setmění. Začalo ale drobně pršet. Hulouš se Skotem zavedli naši minivýpravu na parkoviště v sousedství výstaviště. Tady budeme tábořit. Večeříme a koštujeme Urovu domácí hruškovici. Sakra, uf, to je ale propalovák! Skotovi ta síla málem srazila brejle z nosu. I já koulím očima jako Lucifer - a to jsem na  ledasco zvyklej! Určitě aspoň devadesátiprocentní dryják hoří po nalití na lžíci takřka neviditelným plamenem. To je kvalita!

     Poté, co jsme si každý tak dvakrát třikrát přihnuli z lahve a ožrali se jako hovada, ukládáme se k spánku. Vyrábíme s Urem lůžkovou úpravu, kterou mě před startem naučil táta. Jenomže se ukazuje, že to není jen tak: vyndat úplně všechny sedačky a pak je natahat zpátky, ovšem úplně obráceně! Navíc díky alkoholu o sebe navzájem zakopáváme a Hulouš se Skotem se můžou roztrhnout smíchy. 

     Ráno stojíme u brány mezi prvními. Procházíme expozice a rozhlížíme se na všechny strany. Pojednou Hulouše a mě odchytává nějakej divnej člověk s foťákem kolem krku.:

„Je libo pánové fotečku na památku? Ááááno - trošku doleva, úsměv, pozóór..!“ No tohle, jako

bychom byli nějaký milenci, či co??

     Za nějakej ten pátek, když už jsem byl dávno na vojně, fotky přišly poštou a máma mě pak hrozně seřvala. Byly totiž dost drahý!

     Ura jsme, po skončení „pózování“ nachytali u stánku s burčákem. Už se mu zase lesknou oči, čuňákovi! Ale prohlídka veletrhu se chýlí ke konci a my zjišťujeme, že Skot kamsi zmizel. Kde se, k sakru, fláká ten blb?! A tak čekáme...

     Ur spokojeně popíjí burčák a my s Raďouchem se usnášíme, že Skota necháme vyvolat místním rozhlasem. Jako malý dítě, co se ztratilo mámě! A po chvíli se nad výstavištěm skutečně nese hlášení, že se hledá Věroslav Bouma ze Sadské! Taková vostuda!!

     Zanedlouho se ale ten pitomec skutečně objevuje. Příruční zavazadlo má naplněný prospektama k prasknutí a oči navrch hlavy! Prej zabloudil do stánku kterési ze západních firem, kde se ho ujaly půvabný hostesky, mající Skota za zámožného podnikatele. „Zámožný podnikatel“ v sešlapaných teniskách, ošoupaných manšestrákách a  se  čtrnáctidenním strništěm na bradě hrábnul po nabízených prospektech, který byly zadarmo - a zbaběle prchl!

     Tak skončila naše další, ryze automobilová akce.

     Nezadržitelně se blížil termín nástupu na vojnu. Já ale paradoxně a poměrně nepochopitelně musím říct, že jsem se v jeden okamžik snad dokonce i těšil. Naše  fabrika mi totiž tak nějak začala lézt krkem. Pro mě byl nestrašnější ten ubíjející stereotyp. Ty pitomý píchačky, zašmírovaný strejcové, co neznaj nic jinýho, než normy, svůj prehistorickej soustruh, trapný rádoby vtipy a mají strach z mistra větší, než z vlastní semetriky, čekající  doma za dveřma s válečkem na nudle, až se vrátí před televizníma zprávama z putyky... To všechno bylo pro mě přímo odstrašující. Takhle, jako správnej fabrickej “robot“, jsem fakt dopadnout nechtěl. A navíc jsem nerukoval na celých “730“, nýbrž “pouze“ na pět měsíců!

     Kamarád a budoucí kolega Michal Bašus přijal mé rozhodnutí rozšířit řady policejního sboru s neskrývaným potěšením. Narozdíl od něho jsem však neměl o práci policisty ani to nejmenší tušení. Byl jsem ale přesvědčen, že odchodem z fabriky si rozhodně nepohorším. Moji šéfové se na mě při odchodu koukali všelijak a mysleli si bůhvíco. Já se ale usmíval a říkal jsem si: SKOČTE MI NA CARA, ROBOTI!!!

     Z naší tehdejší party odcházel na vojnu ještě Uň, se kterým jsem však maturitou ztratil kontakt a Ur, kterej rukoval k pohraničníkům na Šumavu. Vědomi si tak toho, že s ježděním budeme mít na delší dobu utrum, usnesli jsme se uspořádat ještě poslední akci. Naši přátelé Muf, Pěča, Martin Růžička a Honza Verner se totiž rozhodli pokračovat ve studiu na vysoký škole. V září tak působili se svými novými třídami na chmelových brigádách. A my jsme si usmysleli, že je navštívíme!

 

10. akce VG: Chmel, září 1987

 

     Na cestu do neznáma jsme vyrazili pouze ve dvou. Nebyl to totiž nejvhodnější termín a volno před nástupem na vojnu jsme tak měli pouze my s Urem. V plánu jsme měli první samostatný průjezd Prahou a návštěvu Pěči v Ročově, Martina Růžičky, řečeného Růžena či Kytka, působícího v Domoušicích, dále návštěvu Mufa v Měcholupech a Honzy v Lubné u Rakovníka.

     Průjezd hlavním městem se obešel bez větších potíží. Do Řevničova jsme dojeli po trase, kterou jsem znal z dubnového výletu za bráchou. No a do Ročova za Pěčou to odtamtud byl už jen skok.

     Mezitím se setmělo a náš trabant zastavuje před branami statku. Z osvětlené haly se nese rachot česačky a hlahol brigádníků. Procházíme nádvoří a ptáme se několika z nich, zda znají Pavla Pěčka. Máme ale smůlu. Bylo nám pouze doporučeno podívat se do zdejší hospody.

     Tam je ale hlava na hlavě. Občas se nám sice zdá, že se davem mihl Pěčův opilej ksicht, ale

vždycky jsme zjistili, že jde o někoho jinýho. Sakra to je pech! No co se dá dělat. Pěču jsme tedy nenašli, takže pokračujeme dál.

     Naším dalším cílem jsou Domoušice, kde má brigádničit Růžena. Rozbahněnou cestou se brodíme k hale, kde bychom údajně měli našeho bývalého spolužáka najít. Leč ani tentokrát jsme nepochodili. Růža se snad propad´ do země! Ani tentokrát jsme tedy nepochodili.

     Nevadí, jedeme za Mufem do Měcholup. Zdejší ubytovnu bereme ztečí, posílají nás od čerta k ďáblu, ale Mufa nevidno. Jsou tady ale perfektní kundy a oba doslova slintáme. Ten se ale má, hajzl jeden! Sice se nám odtud vůbec nechce, ale musíme vyrazit dál. Naší poslední nadějí je Honza Verner (Uněm přezdívaný Momo, Volant nebo Dozer).

     K Rakovníku je to ale ještě pořádná štreka a nám přitom dochází benzín. Navíc je už docela dost hodin a padá na nás únava. Rozhodli jsme se tedy zastavit v Podbořanech u pumpy. Tady přespíme a až ráno otevřou, natankujeme a budeme pokračovat v cestě. Po náročné instalaci trabantské lůžkové úpravy se opíjíme Urovým hořlavým utrejchem a z pod spacáků pak už slyšíme jen vzdálený psí vytí na měsíc...

     Za rozbřesku musíme nejprve trabantíka roztlačit, pak natankovat a hurá k Rakovníku! Cestou zastavujeme u několika pevnůstek z dob První republiky, stojících poblíž silnice a ze zvědavosti jsme se je rozhodli prolézt. Při pohledu na oprýskanej železobeton a osleplý střílny si tak nějak naplno uvědomujeme, že za týden už budeme mašírovat po buzeráku. Není nám při tom pomyšlení zrovna do skoku - ale vem´ to čert. Statisíce chlapů to zvládly, zvládneme to taky!

     Počasí se vyjasnilo a my vjíždíme do Lubné. Místní lidi nám ale sdělili, že tady už chmelová brigáda skončila. No tě prsk, stoprocentní neúspěšnost - to jsme teda dopadli! A ke vší smůle třeba takovej Růža nejspíš dodnes neví, že jsme tam tehdy za ním skutečně byli...

     V poslední dny zlatýho civilu jsem se na milou fabriku vykašlal úplně, protože tý deprese už bylo dost. Jen jsem si užíval. Jednoho pozdního odpoledne jsem se stavil u Skota, kterej právě dokončoval garáž. Pojednou slyšíme od náměstí strašnej rachot. Do ulice vjíždí podivnej jezdec na ještě podivnějším stroji. Oba čumíme s otevřenýma hubama a co nám dalo námahy, než jsme pod helmou s kšiltem a černýma brejlema rozeznali rozesmátej ksicht Huloušův! A na čem to sedí? To je přece JAWA 500 OHC!!! Nezmohl jsem se na slovo! Zatímco Skot poskakoval kolem rachotící příšery a hulákal jako blázen, lidi v ulici zatemňovali okna a zamykali vrata, já, oněmělej úžasem a sedíc na bobku jsem zíral na “půllitra“ jako na svatej obrázek a řekl jsem si: TAK TOHLE MUSÍM MÍT!

     Druhej den jsme pak navštívili jistýho pana Vlastimila Špinku z Velkého Zboží, na něhož Hulouš někde získal kontakt. Měl totiž doma asi šest „půllitrů“ dvou variant a řadu dalších, krásných mašin. Starej pán s duší malýho kluka nadevše miloval vůni spálenýho benzínu a návštěvou jeho království se nám otevřel svět, o jehož existenci jsme do tý doby měli jen mlhavou představu. Svět opravdových mašin a ryzích lidí, pohybujících se kolem nich. Dnes už si vážně nepamatuju, kde ke starýmu Špinkovi Hulouš přišel, ale díky týhle známosti jsme prošli jakousi pomyslnou branou poznání. Zvlášť když s ním později brácha dokonce dělal v práci!

     Teď se však píše 2. říjen 1987. V televizi dávají Menzelův film Slavnosti sněženek, natočený podle novely Bohumila Hrabala. Film s překrásnou nostalgicko romantickou atmosférou kerských lužních lesů i s proslulou Hájenkou, která se v budoucnu pro partu, i pro mě osobně, stane dalším z míst vpravdě osudových...

     Sedíme s Michalem Bašusem ve vlaku, uhánějícím směrem na Ostravu a je nám taky tak nějak „nostalgicko romanticky“. Nemluvíme, jen nehnutě hledíme do tmy za oknem a v myslích si promítáme poslední záběry onoho smutně krásnýho filmu z našeho rodnýho kraje. Filmu, kterej svou atmosférou podivuhodně koresponduje s náladou dvou zakřiknutých odvedenců, jež vlak unáší kamsi do neznáma...

     V kasárnách ve Frýdku-Místku jsem  ale poznal řadu bezvadných lidí.. Na mojí cimře například

Martina Škrabálka, neustále padajícího motokrosaře z Jinočan u Prahy, motorkáře-teoretika Romana Wojcika z Karviné, nebo Petra Najmana, čahouna  ze Starý Boleslavi. Na vedlejším pokoji bydlel s Dědkem, jak Michala vbrzku naši noví kamarádi překřtili, třeba Víťa Nýdrle, věčnej Švejk z Podkrkonoší a postrach velitelů všech stupňů, nadšenec do starých mašin, aut, historickýho šermu a navíc tak trochu divoch. A taky i jakýsi Jiří Mašín. Vůbec jsem mu zpočátku nevěnoval pozornost, protože mi připadal takovej moc rozumnej. Párkrát mě totiž při nástupu napomenul za moje šaškárny a já si řekl,  že to bude asi pěknej blbec. Tak jsem ho poctivě ignoroval. Až po jaký době mi Michal sdělil, že je kupodivu od nás, z Píst...

     Moji velitelé usoudili, že když občas něco načmárám, že tedy asi budu malířem (“Hej, hej, špecialstov je nám treba, Honec!“) a dostal jsem rozkaz malovat nástěnky. Holt byl socialismus a ten si potrpěl na uřvaný hesla a pěticípý hvězdy všech velikostí. Vždyť on ten režim vlastně stál na nástěnkách!

     Spolu s naší zašívácko-nástěnkářskou partou často spolupracoval i jistý Tomáš Řehoř z Prahy (později, na tzv. “Pakárně“, nás dokonce vedl a to pak byly na naší „aranžovně“ tahy, fuj!),             

držitel řidičáku na všechno, přesto však naprostej technickej antitalent, až, řekl bych, úplný střevo. Neholdoval ani tak motorkám, jako spíš hradům a zámkům, jejichž historii dopodrobna ovládal. A přesto, nebo spíš právě proto jsme si záhy  výtečně porozuměli.

     Tehdy především s Romanem Wojcikem, řečeným Polák (protože mu to občas uklouzlo a hovořil po po³ski, čemuž jsme se strašně řechtali), Martinem Škrabálkem, nazývaným Morlor (podle superlíné želvy z Nekonečného příběhu, neboť měl tutéž povahu a tentýž výraz) a Víťou Nýdrlem, jemuž jsme říkali Vlk (protože si to vymyslel on sám) jsme spřádali ničím neomezený, téměř utopický motorkářský sny. Dnes se tomu musím smát, ale tehdy nám sny pomáhaly přenést se přes nekonečnej marasmus všedních dnů v „zeleným“.

     Při mým jediným opušťáku (za malování nástěnek, portrétování manželek velitelů a další činnost podobnýho charakteru, nikoli za „skvělý“ výsledky při bojovým výcviku!) v půlce ledna 1988 můj prastrýc Josef Koštíř uznal, že už jsem chlap a vzal mě tedy s sebou na již zmíněnou Hájenku. Sice jsem tam už párkrát byl, ovšem to bylo s rodiči při nedělním špacíru asi v pěti letech. Teď šlo ovšem o jakýsi iniciační rituál, uvedení novice do velké společnosti. Pro mě to byl fantastickej zážitek, i když mi to všechno došlo až mnohem později. Prastrýc totiž patřil do širšího okruhu Hrabalových kamarádů a  my jsme toho večera  měli štěstí. Slavnej spisovatel totiž seděl u jednoho ze stolů, obklopen suitou několika pábitelů.  A prastrýc Koštíř ho poprosil:

„Bohoušku, vypravuj nám, jak jsi byl v Rusku.“ A Bohumil Hrabal vypravoval svým nezaměnitelným stylem a seznamoval okolosedící osazenstvo se svými zážitky ze země, „kde zítra znamená již včera“. A já seděl tiše jako pěna, v uniformě Vojsk MV ČSR, srkal svou  plzničku a čuměl jsem jako, no prostě jako vrána!

     Díky mýmu omylu o den později, než ostatní, tedy v pondělí 7. března 1988, jsem zaměnil vojenskej mundůr za esenbáckej. Nastoupil jsem na Pohotovostní pluk VB ČSR, kterýmu jsme pro jeho „lidumilskej“ režim přezdívali „Pakárna“. Byla to jakási tehdejší „Policejní akademie“, líheň policajtů. A tady jsem potkal řadu dalších kamarádů. Na patře byli se mnou jak staří známí Dědek Bašus, Tom Řehoř, Jirka Mašín a Petr Najman, tak i Míra Uldrich a mistr republiky v branně orientačních moto soutěžích Honza Kříž, oba z Přistoupimi u Č. Brodu. Při vyučování předmětů, jako byly např. obecný výkon, dopravní služba, kriminalistika, ale taky právo (přesněji socialistická zákonnost), marxismus leninismus (při tom jsme se obzvláště bavili!), státobezpečnostní problematika (myšleno praktiky StB) aj., pak seděl v lavici přede mnou jistý Karel Lenkvík z Příbrami. Zpočátku mě napadlo něco o jeho nepochybným cikánským původu, ale mátlo mě to jeho

skandinávský příjmení. Karel, později přezdívaný Ben (podle černýho sprintera Bena Johnsona), se ale zpočátku choval poměrně nenápadně. Sondoval totiž terén. Svůj potenciál ukázal až  později. To když jsme byli s naší učebnou na výletě na Konopišti. Ben se tam přiopil (ostatně jako skoro všichni), od místní omladiny si vypůjčil pionýra a počal na parkovišti kroužit pomalý kolečka kolem našeho autobusu. Náš tehdejší třídní, dobromyslný soudruh major Pařízek, jej pak se vztyčeným prstem káral slovy:

„Lenkvíku, Lenkvíku...“ A pak už nás raději nikam nepustili.

     V létě nás na pár dní převeleli do Brna, kde jsme se zúčastnili bezpečnostního zajištění Velký ceny, Mistrovství světa vozů skupiny C. A skutečně nás na okruh a na přilehlý parkoviště, který jsme hlídali, vozili z ubytovny autobusem. Autobus plnej policajtů, jako tenkrát... Jednou jsme takhle s kolegou Mírou „Uldou“ bloumali po improvizovaným parkovišti na louce, když jsme se zástupy lidí prodrali ke stánku s občerstvením. Tam jsme potkali další kolegy, kteří nám naznačili, abychom se šli na něco podívat. Prošli jsme dvířky na jakýsi dvoreček za stánkem a co nevidíme. Na zemi tam sedí, zády opřen o kiosek, náš Ben, samozřejmě v uniformě, s opaskem a pistolí, služební brašnu pohozenou opodál, v ruce drží kelímek s kdoví kolikátým pivem a mžourá na nás opileckejma očkama! No nazdar, říkám si, ten Ben bude asi pěkný zvíře. A byl.

          Tak tyhle lidi jsem tedy poznal díky tomu, že jsem tenkrát zvednul z koše ten zmuchlanej dopis. A jejich prostřednictvím pak množství dalších a dalších spřízněných duší. Tehdy jsem ale tomuto faktu nepřikládal žádnej zvláštní význam. Zatím je daleko doba, kdy se řada z nich zúčastní našich bláznivých akcí a kdy se díky nim podaří uskutečnit můj dávnej sen. Sen o Velkým gangu.

     Teď ale nastává nová sezóna, jejíž začátek se, díky přísnýmu režimu na “Pakárně“, musí obejít beze mě. Koncem dubna přijal brácha nabídku svýho tehdejšího spolužáka zajet si jen tak k nim na chalupu do Starých Buků u Nové Paky.

 

11. akce VG: Staré Buky, 29.-30 dubna 1988

 

     Aleš s Milošem Hamplem, zvaným pro jeho výšku Gappa (nebo Gapoň), vyrazili v pátek odpoledne na svých simsonech (brácha na mým!) přes Nymburk do Kopidlna. Tam hodlali nakoupit. V krámě prej, blbouni mladý, šíleně zmatkovali. Po natankování v Nové Pace dorazili do Starých Buků a ubytovali se na chalupě Gapoňových rodičů. Oba „rekreanti“ se posléze, zcela nepochopitelně, pustili do činnosti, jež zove   p r á c e .  Jali se totiž sázet brambory!

     Kolem sedmé hodiny se pak konečně vydali do hospody. Jenomže v hotelu v Dolcích je čekal šok v podobě suchý pípy! Nic naplat, lahvoně jsou taky pivo. A tak náhodní kolemjdoucí mohli po nějaké době zahlédnout před hotelem sedící dvojici mladíků, obklopených hromadou flašek a tropících nebývalý povyk. Večer se pak, oba notně zduněný, vydali do hajan. Dostali však hlad a tak v krbu na chalupě vzplál oheň, na kterým si ohřáli konzervy. Pak dokonce přišel i host a tak se chlastalo dál.

     Ráno na chalupě bouchly kamna a spáči se málem udusili! Na zdravotní procházce po vsi pak  potkali partu místních lumpů, prohánějících prapodivnej přístroj, poskládanej z nejrůznějších dílů a součástek a s motorem z třistapadesátky. Prej to byl hroznej prskolet!

     Po poledni se vydali na zpáteční cestu. Při přejíždění železničního přejezdu však dělali píčoviny, brácha ho předjížděl zprava, drnkli o sebe a Gapoň si ustlal na pražcích! Tak skončila první akce beze mě.

     S mizejícím sněhem učinil Skot první historický krok k uskutečnění svého odvěkého snu, soukromého autoservisu. Tím krokem byla koupě vozidla, jehož oprava se měla stát naším prubířským kamenem, renaulta 4 CV. Našemu kolektivu pak tento počin prezentoval slovy:

„Koupil jsem fantastický auto!“ Jenomže po otevření garáže se dychtícím zvědavcům naskytl pohled, jenž veškeré vášně rázem zchladil. V přítmí Skotova království se po sfouknutí prachu zjevilo něco, co jen vzdáleně připomínalo dvoustopé motorové vozidlo. Jeho nový majitel odklopil kapotu. Světlo vyrušilo myší rodinku. Skoťák shodil její hnízdo, strhal pavučiny a nadšeně prohlásil:

„To je nádhera co? Motor je po generálce!“ Setkal se však jen s našimi velmi skeptickými pohledy...

     Následující týdny a měsíce probíhaly ve znamení práce ve Skotově garáži. Ta povýšila na jakési naše centrum. Kolem ní, a “pokladu“ v ní ukrytého, se tehdy všechno doslova točilo. Začali jsme věřit tomu, že jsme skutečná firma. Od podzimu bolševik pod vlivem Gorbačovovy perestrojky poněkud povolil ledové sevření živnostenského stavu, před lety prakticky zlikvidovaného, a  v Československu tak pomalu a nenápadně začaly vznikat první soukromé provozovny. Narazil-li tehdy člověk na soukromé kadeřnictví, pekařství nebo dokonce restauraci, byla to bezpochyby záležitost navýsost exotická. My jsme sice měli na míle daleko vyběhávání potřebných povolení po úřadech, ale hrát si na soukromníky nás bavilo. Vymysleli jsme dokonce i název firmy (AMS jako AutoMotoService) a jako maskota Hulouš navrhl chobotničku (fakt už nevím proč), kterou brácha, vlivem tehdy “letícího“ Formanova filmu, pojmenoval Calmar Amadeus. Brácha ale přesto Skotově projektu příliš nedůvěřoval a věčně se s ním o cosi přel. Tehdy taky vznikla ona přezdívka Skot a právě v Alešově hlavě. Iritovalo ho totiž množství nejrůznějšího zboží, nasyslenýho v jeho garáži. Dílem sice poctivě zakoupenýho, ale mnohem větším dílem nafasovanýho ve skladech národních podniků. Z tohoto jeho arsenálu se Alešovi každou chvíli něco hodilo. Často tak Skota oslovil:

„Čoveče, Skote, tohle je pěkná věc. To bych potřeboval. Dáš mi to? Stejně tady máš ještě další tři“.

Skot však většinou oponoval:

„No právě proto, že tady mám už JENOM tři!“ a nic mu nedal. Jenomže brácha se nenechal odbýt. Vždycky při odjezdu domů nám, někde stranou, aby Skot neviděl, ukázal kapsu a sykl:

„Hele...“ Vždycky si tak odvezl, co potřeboval. Časem ale Skot pojal podezření, protože se mu jeho zásoby začínaly povážlivě tenčit. Lezl pak v garáži po kolenou a naříkal jako Moliérův Harpagon:

„Kde jsou moje maznice, moje ložiska, moje kroužky, těsnění, svíčky, barvy ve spreji aj.!?“

Měli jsme z něj hroznou prdel. On však brzy poznal, odkud vítr vane a Alešovi vstup do garáže zakázal. To však bráchovi vůbec nevadilo. Jednak zákaz nerespektoval a druhak se mu stejně nechtělo makat na nesmyslný renovaci starýho polovraku. Dodnes vypráví, jak se o něj pokoušely mdloby vždy, když na něj zazvonil jeho spolužák ze základky Láďa Pikora,   dojíždějící do Skotova „centra“ na dýchavičným mustangu, řkouc:

„Čau! Pojeď brousit renaulta!“, maje tak na mysli velmi nezáživnou činnost, kdy se šmirglpapírem musí z karoserie zbrousit starej lak před nanesením novýho. Brácha jej pak neodeslal do patřičných mezí pouze v případě, když si potřeboval u Skota v garáži zase něco „vypůjčit“...

     Larry žil v Přerově nad Labem pouze s mámou. Jeho táta a mladší brácha dleli na statku v Březníku u Náměšti nad Oslavou. Počátkem června přišel Larry s nápadem tátu na Moravě navštívit. Ostatní s radostí souhlasili. A protože já jsem se v té době dostal z „Pakárny“ pouze zřídkakdy, jelo se opět beze mě.

 

12. akce VG: Březník, červen 1988

 

     Kvarteto neposedných bláznů, Hulouš, Skot, Larry a brácha, vyrazilo na cestu v pátek odpoledne Skotovým „Zeleným bleskem“. Do Březníku, ležícího kdesi nedaleko Brna tak dorazili až za tmy. Larryho otec byl ze synova příjezdu radostí bez sebe a k večeři klukům udělal srnčí. Působí totiž jako zástupce šéfa zdejšího polesí. Ráno se čtveřice cestovatelů vydala na projížďku po okolí Březníku. Zelená škodovka se žene polním úvozem. Prásk! V trávě skrytej šutr udělal díru do podlahy! Skot sice bědoval a naříkal, ale škodovka s Huloušem za volantem se, za smíchu zbytku

osádky, žene dál.

     Po obědě se přátelé vypravili na objevnou výpravu rajónem Larryho otce. Nevídané - Velký gang poprvé na pěší túře!

     V neděli se Larry s Huloušem vrhají na stodvacítku páně Pikorovu. Je třeba ji zprovoznit. Elektrotechnik Hulouš byl nucen improvizovat a tak vznikly nejdelší pojistky na světě, v podobě asi dvoumetrových(!) drátů. Skot při tom dřepí na půdě seníku a provokuje opraváře. Hází po nich kamínky a blbě se chechtá. Hulouš, tou dobou značně nervózní, neudržel nervy na uzdě, nasral se, rozeběhl a hupsnul na kapotu Skotovy škodovky, kde počal předvádět africké tance! Skoťákovi vstaly hrůzou vlasy na hlavě, vykulil oči a byl dole takovou rychlostí, jako by měl v prdeli raketu!

    Je nedělní odpoledne a výprava se připravuje k odjezdu. Skot se ještě rozmýšlí, co s balením ROH. Už tehdy jsme se tomu podivovali, ale balení ROH bylo několik konzerv v krabičce, určených k občerstvení účastníků rekreace Revolučního odborového hnutí. Skot se vůbec stal v budoucnu svými extravagancemi na téma “konzervy“ (viz Čundr 1989) přímo pověstným!

     Už od jara věnuju všechny síly shánění “půllitra“. Odepisoval jsem v průměru snad na osmdesát inzerátů týdně. Jednou mi přišla odpověď až odněkud od Rakovníka. Ukecal jsem

Skota a jednoho sobotního rána jsme společně s Huloušem, jenž řídil, a bráchou, vyrazili.

Cesta vedla přes Prahu. Tam jsme to už znali z několika loňských akcí. Jeden z divokých pražských jezdců nás dost nevybíravě předjel. To ale neměl dělat. Skoťák zařval na Hulouše, aby toho sviňáka protroubil. Náš šofér poslechl, ale páčka zůstala zaseknutá a my jsme tak, za našeho strašnýho smíchu a Skotova bědování, projeli půlkou Prahy s troubícím klaksonem! Někde u Nového Strašecí přerušuje poklidnou atmosféru v autě zcela náhle divný fičení větru. Tónina zvuku se mění z „fffíííííí“ na „ůůůóóó“ - a najednou PRÁSK! Kapota se vpředu, díky prohnilýmu ohybu úplně rozlepila a nápor větru v ní udělal velikou kapsu! Skotovi leknutím málem spadly brejle prohnilou podlahou na silnici. Po zastavení pak, za našeho mohutnýho povzbuzování, po kapotě poskakoval, čímž se snažil uvést ji do původního stavu. To má z toho, že je Skot. Před časem totiž sehnal tuhle, „mírně“ olezlou kapotu s tím, že původní, krásnou zelenou, odmontoval a nahradil ji právě touhle. Prej si ji pošetří...

     S půllitrem jsem tehdy neuspěl, protože už byl prodanej. Na zpáteční cestě nás málem odchytil policejní radar (což by nám ovšem moc nevadilo, že) a pak nám došel benzín. Škrťák Skot měl totiž ve zvyku tankovat tak, že u pumpy vyskočil z auta s dvěma stovkama v ruce (za což bývaly tři čtvrtiny nádrže!), načež se naklonil zpátky dovnitř a jednu z bankovek hodil na sedačku s tím, že za stovku to bude stačit. Jednou se taky stalo, že přijel k pumpě, ale nemohl za boha otevřít víčko nádrže u svýho „Zelenýho bleska“. Chvíli tam cosi nacvičoval a bezcílně pobíhal kolem auta, aby  nakonec stejně odjel s prázdnou. Ještě že ale tentokrát měl Skot v kufru aspoň pár litrů v kanystru! Byla to prostě cesta za všechny prachy.

     Koncem května jsem ale přece jen uspěl. V sobotu ráno jsme byli s bráchou, se Skotem a Larrym na motoburze v Nymburce, když tam za námi, na svým „půllitru“, přirachotil Hulouš. Byla to nádherná podívaná a všichni čuměli jako blbci. Přistihnul jsem se, že to je snad poprvé, co něco někomu docela závidím. Ale záhy mě uzemnila Huloušova zpráva. Ví údajně o jednom volným kousku a může bejt můj třeba hned! No tohle, co teď?! V tu ránu se rozjel kolotoč, nemající obdoby. Ještě ten den odpoledne jsme se na něj byli podívat v jedný garáži na „Tyršáku“. Jeho majitel, takovej obchodníček a vyčůránek, tak v mých letech, za něj chtěl rovných deset tisíc. Tě prsk, takovej majlant! Za tenhle typ to ovšem byl standardní peníz. Ale  protože jsem nedisponoval dostatečnou hotovostí (přesněji řečeno neměl jsem ani vindru, neboť jsem všechno prohýřil), rozhodl jsem se zlomit mámu. Táta doma naštěstí nebyl, protože ten by mě asi nakopal. Hodinu jsem do mámy hučel, přesvědčoval ji, prosil a sliboval - až mi s pláčem předala deset tisícovek. Ač bych vlastně měl mít nebetyčnou radost, ve skutečnosti mi bylo trapně. Chudák máma ty peníze škudlí bůhví jak dlouho a já ji o ně připravím takovýmhle způsobem. Zařek´ jsem se tedy, že si takhle o peníze rodičům už nikdy neřeknu.

     Obchodníček ještě dělá divadýlko, jako že neví, jestli se s motorkou má rozloučit, nebo ne, a že ještě tohle a tamto.... Nakonec ale shrábnul ty nekřesťanský peníze a motorku vytlačil z garáže. MÁM „PÙLLITRA“! Hulouš ho startuje a vyrážíme do Semic. My s bráchou v trabantu mu vůbec nestíháme. Po příjezdu domů si za řidítka sedám já. Musím si ho aspoň vyzkoušet. Jedu na konec vsi, tam se otáčím a vracím se nazpět. To bylo poprvé, co jsem řídil „půllitra“. A taky naposled. Hned potom jsme ho totiž rozebrali a začali s jeho přestavbou. Tu jsme však nikdy nedokončili...

     Navečer jsem na “Pakárnu“ odjížděl šťastnej jako malej kluk. Ve svý zaslepenosti, kdy jsem neviděl, neslyšel a nic než motorka mě nezajímalo, jsem si tehdy vůbec neuvědomil, že bych byl udělal nějakou blbost. Nějakou špatnost. Nepříliš vzdálená budoucnost však ukáže, že se vždy vyplatí uvažovat realisticky, s chladnou hlavou. Umíněným chozením přes mrtvoly totiž ubližujeme nejen sami sobě, ale především těm, kterým na nás záleží.      

     Tuhý režim na „Pakárně“ se postupně začal mírně uvolňovat a doma jsem tak byl stále častěji. Prakticky veškerý volný čas jsem trávil ve Skotově garáži v Sadské. Tam ovšem bývalo nesmírně veselo! Každý den jsme vytlačili na světlo boží objekt našich snah, renaulta. Lakýrník Larry mu dal nový, modrý nástřik. Broušení a tmelení jeho karosérie ale mého bratra zhnusilo natolik, že už pro příště odmítal na autu cokoli udělat. Přece však ho Skot ukecal, aby se pokusil vyvařit dveře. Jenomže vyvařit elektrickým obloukem (nemaje autogen) poloshnilej plech o síle papíru bylo zhola nemožný. Brácha tak, ač už téměř profesionální svářeč, do milejch dveří propálil díru jako vrata, načež se se Skotem děsně porafali.

     V příštích dnech pak už Aleš jen pobaveně sledoval sísyfovské úsilí zbytku party. Larry montoval cosi na nápravách, Hulouš se zlobil se stěračema a Skot stál v garáži, kde bez ustání dumal nad několika karburátory Solex, vyrovnanými v řadě...

     On Skot vůbec tehdy perlil. Časem jsme pochopili, že sice není úplně normální, ale zato je s ním děsná legrace. Jednou někde sehnal autobaterii. Byla sice prasklá, ale zato ho nic nestála. Prasklinu se rozhodl zalepit přípravkem, zvaným eprosin. Ten se pro tyhle účely sice hodil, ale byla to hrozná srágora. A Skot, se zanícením jemu vlastním, pak procítěně patlal holejma rukama ten eprosin, nanášel ho na tu baterku - a při tom svačil. Těma zasranejma pazourama, samozřejmě! A navíc velmi „vydatně“: chleba s hořčicí a nakládaným, kyselým květákem. Fuj!       

     Zanedlouho jsme k němu přijeli, zazvonili, Skot se vyklonil z okna, hodně se vyklonil, skoro až k nám, na chodník, a svým nezaměnitelným způsobem, ne nepodobným dikci Luise de Funése v podání pana Filipovského, vyštěkl:

„Koukněte, jestli mám žlutý voko - éééé?!!“ a prstem si výmluvně stáhl spodní víčko, abysme dobře viděli jeho bělmo. Mysleli jsme, že už se dočista zbláznil. Objasnil nám však, že dostal žloutenku. No, nedivili jsme se... Pak mu dali modrou knížku a my si říkali, že je to moc dobře, protože by na vojně dozajista někoho zastřelil.

     Dodnes ale nevíme, jestli mu tu modrou knížku dali za nedostatky fyzický, nebo šlo spíš o jistý výpadky v jeho psychice. Jednou v zimě přijel k nám do Semic. Seděli jsme nahoře v pokoji a  kecali, když tu náhle Skot navedl řeč na nečekaný téma. Rozhodl se totiž, že nám svěří velikánský tajemství, který nesmíme nikomu vyzvonit. S bráchou jsme mu to rádi slíbili, neboť jsme se těšili, co z něj vypadne. A byla to opravdová bomba! Se zastřeným hlasem, neustále se rozhlížeje kolem, začal mluvit o tom, jak se nedávno potkal s marťanem, jenž ho vzal do svýho kosmickýho plavidla, vyjevil mu budoucnost, seznámil ho s různýma technickýma vymoženostma, o kterých se nám ani nezdá a dokonce mu daroval jistej tajnej mechanismus. A ten že nám teď ukáže! Dychtivě jsme očekávali, co Skot vyloví z kapsy. V jeho dlani se však objevila - obyčejná skleněnka-duhovka, s jakou kluci cvrnkají na jaře do ďůlků!!! Čuměli jsme na sebe s bráchou s otevřenýma hubama a nevěděli jsme, jestli máme puknout smíchy hned, nebo až potom! Věděli jsme sice, že od Skota můžeme čekat všechno, ale jeho „kontakty s  marťany“ nás opravdu zaskočily. Poznali jsme, že máme co do činění se skutečným bláznem. I přesto jsme ho ale nezavrhli, protože nám to k němu prostě pasovalo. Tehdy jsme však pochopili jeho tátu, pana Boumu, jenž nám před časem učinil nabídku slovy:

„Pánové, buďte od tý dobroty, tady máte pětistovku a až někde potkáte našeho Věrouška, tak ho přejeďte!!“ Tato jeho žádost nás sice přivedla do rozpaků, ale teď už nám to bylo jasný.

     V tý době nás Skot seznámil se svým kolegou z práce, jistým Jirkou Brožkem ze Zelenče. Jezdil na vyšperkovaný “třiapůli“ a zapůsobil na nás dojmem férovýho sympaťáka. Když navíc začal vyprávět různý neuvěřitelný příhody se Skotem v hlavní roli, nebrala zábava konce. Ke svý přezdívce Bobby posléze přišel proto, že jemu a Skotovi chlapi v práci kdovíproč říkali “Bob a Bobek, králíci z klobouku“. A i Bobbymu jednou pan Bouma přednesl svou bizarní žádost...

     Já jsem se v té době věnoval především přestavbě „půllitra“ na choppera. Absolutně jsem nevěděl, jak na to, ale za nezištné Huloušovy a především bráchovy pomoci postupovaly práce pomalu vpřed. Aleš dělal co mohl a téměř všechno, co z originálního „půllitra“ za dva roky našich pokusů a experimentování vzniklo, je jeho zásluha.

     Na našem renaultu se dařilo uvádět do chodu  další a další agregáty: topení, stěrače, světla, ale auto pořád nechtělo jet. To nás značně zneklidňovalo. Skoťák pořád bloumal kolem auta s jakýmsi katalogem v ruce, Raďouch nadával jako špaček, ale  motor ne a ne naskočit. Naše „jakofirma“ už stačila vejít do povědomí okolí, i logo a maskota jsme měli, ale jinak kde nic, tu nic. Žádný hmatatelný výsledek naší činnosti! V návalu zoufalství jsme se usnesli, že si musíme dát

„celozávodní“ dovolenou. Je totiž právě začátek srpna a já jsem pojal názor, že uzrál čas na uspořádání další Cesty kolem Čech.

     Její první plány jsem spřádal už ve Frýdku na vojně. Tam mi taky Ur poslal úplně první kroniku. Na vojně totiž do alba vlepil fotky, který pořídil při Čundru ´87, spolu s několika pohlednicemi a doplnil je vlastními poznámkami. Musím říct, že jeho nápad mě velmi zaujal a kronika, jakkoli byla z dnešního pohledu primitivní a jednoduchá, se mi moc zalíbila. A co mě překvapilo nejvíc bylo to, že milá kronika kolovala po cimrách doslova z ruky do ruky!

 

copyright: Jaroslav Vrána ©1990-1991, 2008   (jvhavran@centrum.cz)